Všem se nám stýská...

Rozhovor byl uveřejněn v programové brožuře k slavnostnímu koncertu k 50. výročí založení Kühnova smíšeného sboru říjen 2009.
autorka: Dita Kopáčová Hradecká

Rozhovor s Janou Šulcovou, ve kterém vzpomíná na svého bratra a roky strávené ve sboru.

Příhody dojemné i úsměvné má v zásobě paní Jana Šulcová, sestra zesnulého Pavla Kühna (1938–2003), když se ponoří do vzpomínek na léta, které strávila jako první sopranistka v Kühnově smíšeném sboru. „Je to dlouhá doba, spoustu věcí jsem už zapomněla,“ brání se, ale vzpomíná často, a sem tam se jí v očích zalesknou slzy. Jako všem, kdo sborem prošli a kdo poznali jedinečnou osobnost Pavla Kühna, se jí stýská.

Vracíme se společně k úplným počátkům Kühnova smíšeného sboru. „Měli jsme to složité, protože v roce 1958 táta zemřel a Pavlovi bylo teprve dvacet,“ hledí Jana Šulcová na fotografii z rodinného archivu. „Ale už ve dvaceti měl velkou autoritu. Ještě za tatínkova života jsme si rozdělili sborová oddělení, já jsem vedla děti a Pavel dorůstající děvčata, z nichž vznikl Kühnův ženský sbor. Když se přidali muži z Českého pěveckého sboru, byl Kühnův smíšený na světě.“

Vzhledem k rodinnému zázemí byla volba profesí u Pavla i Jany předem určená. V dětském sboru zpívala od tří let, pak přešla ke svému otci do Českého pěveckého sboru. „Nikdo nás do muziky nenutil, oba jsme vystudovali gymnázium. Věděla jsem, že chci dělat muziku, i když v pubertě jsme byli oba líní, hlavně Pavel...“ Po maturitě vystudovala Jana Šulcová varhany na konzervatoři, Pavel šel na dva roky studovat violoncello na akademii ke K. P. Sádlovi. „Pak přešel na vokální dirigování, protože to bylo v rodině, nic jiného mu nezbylo. Taky pak už moc na cello necvičil,“ říká o svém bratrovi.

„Tehdy se zpívalo víc než dnes, dnes je doba televizí a internetů, děti nemají k hudbě vztah a rodiče čas,“ zamýšlí se dodnes vyhledávaná učitelka zpěvu. „Dříve školení ve sboru nemělo chybu – dnes Jiří Chvála v této linii pokračuje, pěvecká výchova je tam špičková a jeho Kühnův dětský sbor zpívá výborně.“

První koncert Kühnova – tehdy ještě ženského – sboru se odehrál v Městské knihovně v Praze roku 1958. „Když se k nám přidali muži, začali jsme hodně zpívat Bohuslava Martinů. Když skladatel v roce 1959 zemřel, provedli jsme v jeho rodné Poličce všechny čtyři kantáty.“ „Pak se to stupňovalo, koncertů bylo čím dál víc, brali nás jako profesionály,“ vzpomíná Jana Šulcová. „Zpočátku jsme hodně zpívali a capella, potom i oratorní věci, zvali nás dirigenti jako Válek, Bělohlávek, Altrichter a další. Také nahrávky jsme pořizovali, prožili jsme velký čas ve Fysiu ve Smečkách. Všechny filmy, které mají vokální podbarvení, třeba Markéta Lazarová i ty zakázané, které pak šoupli do trezoru, to jsme nazpívali my. Se Zdeňkem Liškou a Františkem Belfínem byla nádherná práce.“

Netrvalo dlouho a pověst výtečného sboru přinesla zahraniční angažmá. A zde se osobní historie mnohých protnula s „velkými“ dějinami. Dejme slovo paní Šulcové: „V srpnu 1968 jsme byli se sborem v Arezzu na soutěži. Měli jsme tam veliké úspěchy: vyhráli jsme první cenu v ženských sborech, první cenu za smíšený a třetí cenu za mužský sbor. Tenkrát nám to zpívalo! A do toho invaze. Řada z nás měla malé děti, byli jsme hrůzou bez sebe, když jsme v televizi viděli tanky na Václaváku. Po koncertě vítězů, když jsme šli po ulici, čekali na nás Italové, zdvihli nás na ramena a volali Dubček, Dubček! Měli jsme tam takové postavení, že si nás tam nechali a živili nás o dva týdny déle.“ Tehdy sbor doprovázel skladatel Jan Novák, který se rozhodl stejně jako několik členů zůstat v emigraci.

V čem tkvěla jedinečnost sbormistra Pavla Kühna, že z amatérského sboru vybudoval těleso, jaké u nás nemělo konkurenci? „Byl přísný a zpočátku zkoušel jednu skladbu třeba půl roku, než jsme s ní vyšli na pódium,“ vzpomíná Jana Šulcová, „později už uměl za krátkou dobu nacvičit i strašně těžké věci, o kterých jsme si mysleli, že jsou neproveditelné.“ V čem byla jeho metoda? „To je tajemství. Výjimečný talent. Jinak se to nedá říct. Dokázal práci uspořádat tak, že do nás rychle nalil to podstatné, aby po celou dobu byl zpěvák koncentrovaný, nerozmělňoval energii, zvládl to intenzivně za krátký časový úsek. A taky to prokládal vtipy a hláškami, takže dovedl atmosféru odlehčit. Ve sboru dodnes koluje notýsek jeho bonmotů...“ Jako jeho sestra mohla Pavla Kühna poznat ze všech stran. „Někdy byl protivný, náladový. Ale všichni to respektovali, protože věděli, jaká je laskavá a něžná duše. A to bylo cítit v hudbě. Po těch přísných zkouškách byl každý koncert duševní zážitek.“

A ještě jeden dotek historie paní Šulcová: „17. listopadu 1989 jsme natáčeli v rozhlase ve studiu jedna, a o přestávce přiběhla naše kolegyně, která bydlí naproti, že se něco děje na Národní třídě. Zrovna jsme nahrávali Martinů...“

Pavel Kühn v lednu 2003 nečekaně odešel. „Dostali jsme strach, co s námi bude, nebyli jsme na to připravení a on si nevychovával žádného nástupce.“ Po fázi ochromení však s novým sbormistrem Markem Vorlíčkem nastaly lepší časy. „Za výkony sboru je zase cítit intenzivní práce a radost,“ pochvaluje si vitální pamětnice Jana Šulcová.

Dita Kopáčová Hradecká

26.9.2017, 19:30, Praha, kostel sv. Šimona a Judy
W. A. Mozart: Korunovační mše
29.9.2017, 19:30, Mariánské lázně
Beethoven: 9. symfonie
13.10.2017, 19:30, Praha, Rudolfinum
Pocta českým filmům a pohádkám III

Všechny koncerty

Chcete být informováni o aktuálních koncertech sboru? Přihlaste se k odběru novinek.

Partneři / Partners

Partneři

-->